Ze všeho nejvíce si cením své rodiny

Osobnost každého z nás utváří jednak to, co nám bylo při narození dáno do vínku, ale také to, jak nás od malička a celé dětství vychovávala a celkově „formovala“ naše rodina a prostředí, ve kterém jsme vyrůstali. Rodiče, prarodiče i praprarodiče silně ovlivnili moje názory a od nich jsem převzal jejich konzervativní hodnoty. Tyto hodnoty nepovažuji za ideologii, ale za životní postoj.

S úctou a láskou proto vzpomínám na moje předky, kteří mezi námi již dávno nejsou, a za vše jim vždy, když stojím u jejich hrobu, děkuji. Díky nim proto jsem, jaký jsem, neboť některé věci a události se mi vryly do srdce na celý život. Jako malý chlapec jsem často pobýval u dědečka a babičky z máminy strany v Jestřabí, v malé vesničce v podhůří Bílých Karpat na Valašsku. K mému štěstí jsem tam měl babičky dvě, „starou a mladou“. Obě byly skvělé vypravěčky různých pohádek a zajímavých příběhů. Stará babička, prababička Anna, měla pochopitelně na toto vyprávění více času. Některé její příběhy byly humorné, některé vážné či poučné a nesměly pochopitelně chybět ani historky strašidelné. Byť si někdy nemohu vzpomenout, co se událo před pár dny, tato vyprávění si pamatuji dodnes, i když už od nich uplynula spousta let. Prababička se narodila v roce 1891 jako nejmladší z pěti sourozenců. Byla silně věřící, velmi pracovitá a také bytostně svázána s místem a domem, ve kterém se narodila. Vyslyšela přání svého otce, zůstala v rodném domě a po svém sňatku s Janem Macharou spo­lu s ním převzala i starost o malé hospodářství. Zemědělstvím se v této části Valašska živila většina lidí. Grunty však byly malé a půda většinou málo úrodná. Její otec si proto ke svému hospodaření přivydělával koňskou dopravou, dělal takzvané formanky a rozvážel skleněné výrobky z nedalekých skláren do Vídně a okolí.

ZMĚNA PLÁNU. MÍSTO DO USA SMĚR ARGENTINA

Praděda Jan se narodil v roce 1890 ve Štítné nad Vláří a byl vyučený tesařem. Podle prababičky i pamětníků to byl velmi inteligentní a charizmatický muž. Navíc se uměl postavit ke každé práci. Do Jestřabí se přiženil v roce 1916. Brzy na to se narodila babička Ludmila a o šest let později syn, také Jan. Doba byla už tak zlá, navíc začala celosvětová hospodářská krize. Rozhodl se proto, že vezme osud do vlastních rukou a odjede za prací do Chicaga ve Spojených státech amerických, kde už žila značná část rodiny z předchozí vlny vystěhovalectví a spousta dalších československých krajanů, z nichž někteří odešli natrvalo, jiní se za nějakou dobu vrátili. Tam že si vydělá peníze na přikoupení polí, dobytka, na stavbu dalších stodol nebo chlévů, popř. mechanizaci a vrátí se zpět domů. Plán se zalíbil i jeho kamarádovi, jejich manželky také souhlasily. Začali se proto pilně učit anglicky, a jak řekli, tak i udělali. Po příjezdu do německých Brém však byli nuceni změnit svůj plán, a přestože neuměli ani slovo španělsky, odpluli do Argentiny, nejbohatší země Jižní Ameriky.

Majitelé půdy s velkým úsilím a mnohdy i za cenu rozdělených rodin marně bránili svá hospodářství, jediné opravdové bohatství, které nabyli svojí tvrdou prací. Jedině v tom viděli svoji budoucnost, protože zde pracovali všichni jejich předkové už od nepaměti, a nástupníci si půdy opravdu vážili jako památky svých předků.

ZLATÉ ČESKÉ RUCE V ROZVÍJEJÍCÍM SE SANTA FE

Praděda Jan se narodil v roce 1890 ve Štítné nad Vláří a byl vyučený tesařem. Podle prababičky i pamětníků to byl velmi inteligentní a charizmatický muž. Navíc se uměl postavit ke každé práci. Do Jestřabí se přiženil v roce 1916. Brzy na to se narodila babička Ludmila a o šest let později syn, také Jan. Doba byla už tak zlá, navíc začala celosvětová hospodářská krize. Rozhodl se proto, že vezme osud do vlastních rukou a odjede za prací do Chicaga ve Spojených státech amerických, kde už žila značná část rodiny z předchozí vlny vystěhovalectví a spousta dalších československých krajanů, z nichž někteří odešli natrvalo, jiní se za nějakou dobu vrátili. Tam že si vydělá peníze na přikoupení polí, dobytka, na stavbu dalších stodol nebo chlévů, popř. mechanizaci a vrátí se zpět domů. Plán se zalíbil i jeho kamarádovi, jejich manželky také souhlasily. Začali se proto pilně učit anglicky, a jak řekli, tak i udělali. Po příjezdu do německých Brém však byli nuceni změnit svůj plán, a přestože neuměli ani slovo španělsky, odpluli do Argentiny, nejbohatší země Jižní Ameriky. Začátky byly těžké, ale praděd Jan se práce nebál a začal pracovat na stavbách, kde uplatňoval nejen své tesařské dovednosti, ale i organizační schopnosti. Argentinu prakticky krize nezasáhla, země byla ve všem soběstačná, měla všechny suroviny, zdroje, proudily sem statisíce Evropanů a pokračoval její celkový hospodářský rozmach. V této době se stala jednou z nejbohatších a nejvyspělejších zemí světa. Z Buenos Aires se praděd přesunul do Rosaria, hlavního města provincie Santa Fe. Zde již pracoval jako stavbyvedoucí a začal posílat domů peníze, za které prababička přikupovala pole, takže šlo vše podle plánu a rodině se začalo dařit výrazně lépe. První snahu o pradědův návrat zhatila druhá světová válka. Argentina zůstala neutrální a její úroveň dále rostla, neboť země bohatla na rozhodujících dodávkách Spojencům. Stejně tak se čím dál lépe dařilo pradědovi. Každá mince však má dvě strany. Za války měl velké výčitky svědomí a strach o rodinu. Tím spíše, že jeho jediný syn se přidal k odboji a přes nesouhlas matky utekl v roce 1944 k partyzánům. Po válce sledoval se znepokojením zprávy z Anglie a hlavně z USA, které informovaly o rostoucí snaze SSSR obsadit většinu jím osvobozených zemí včetně Československa. Praděda v obavách píše prababičce a prosí ji, aby hospodářství prodala a celá rodina odjela za ním do Argentiny, kde bude pro přestěhování vše připraveno. V této době v dopisech ještě připouští i svůj případný návrat.

SILNÉ SEPĚTÍ S DOMOVEM NEUMOŽNILO SETKÁNÍ

Dramatický obrat však přinesl komunistický převrat v únoru 1948. „Všechno tam nechejte a okamžitě přileťte!“ V rekordním čase staví nedaleko svého domu v Capitán Bermúdez, nedaleko od Rosa­ria, další dům a připravuje příjezd rodiny. Marně. Sepětí prababičky a babičky, která se mezitím provdala a měla dvě malé dcery, s jejich rodným domem a půdou, na které po mnoho generací jejich předci hospodařili, bylo silnější. Ve stejném roce začala nucená kolektivizace vesnic a zakládání JZD. Majitelé půdy s velkým úsilím a mnohdy i za cenu rozdělených rodin marně bránili svá hospodářství, jediné opravdové bohatství, které nabyli svojí tvrdou prací. Jedině v tom viděli svoji budoucnost, protože zde pracovali všichni jejich předkové už od nepaměti, a nástupníci si půdy opravdu vážili jako památky svých předků. Pod nátlakem podepsala přihlášku do JZD i moje prababička. Život musel jít dál. Některé věci se však alým dětem neříkají. Proto jsem se celou pravdu o posledním pokusu o návrat praděda domů dozvěděl žo pár let později. Anna a Jan se navzdory dlouhým rokům odloučení nepřestali nikdy milovat a v rodině nepadlo o pradědečkovi v Argentině žádné špatné slovo. Až v důchodovém věku se totiž rozhodl svůj život v krásné a bohaté Argentině vyměnit za setkání se svými blízkými, po kterém celé roky toužil, a chystal se proto k návratu domů. Dopis s touto skvělou zprávou obletěl tehdy celou rodinu. Jak se všichni na shledání těšili, nelze slovy ani popsat.Setkání jim ale nebylo souzeno. Dne 12. srpna 1960 zasáhla městečko Capitán Bermúdez zpráva o loupežné vraždě. Obětí byl Juan Machara.

Moje dětství považuji za šťastné. založilo a utvářelo cenný zdroj mé motivace držet se svých ideálů a hodnot. vyprávění podněcovalo touhu přijít věcem na kloub.

SVOBODA UMOŽNILA PLNIT CESTOVATELSKÉ SNY

Moje dětství považuji za šťastné. Založilo a utvářelo cenný zdroj mé motivace držet se svých ideálů a hodnot. Vyprávění podněcovalo touhu přijít věcem na kloub. Ovliv­nilo také můj zájem o historii a cestování. Toužil jsem poznat zajímavá místa a navštívit země, o kterých jsem slyšel. Naštěstí jsme znovu nabyli svobodu a mohli si začít plnit a uskutečňovat svoje sny. Moje první cesta mimo Evropu v devadesátých letech proto vedla do Argentiny, kam mě to léta táhlo jako ten nejsilnější magnet. Od té doby jsem tam byl mnohokrát a stále se tam vracím. Proč? To vám řeknu příště.