Strach, náš vrah!

Nesmíš se bát, protože tím jenom dokazuješ svoji nevzdělanost. A to je ta lepší varianta, kterou se dnes dozví každý, kdo vyjádří svou obavu z přílivu migrantů do Evropy. Takový strach je těmi poučenými, moudrými, správnými lidmi okamžitě vydáván za cosi nízkého a zavrženíhodného.

Samozřejmě ti samí lidé uznávají za odůvodněný strach z jiných příčin. Nejčastěji je tím správným strachem obava z Ruska. Tato prapodivná bipolárnost tak v poslední době odlišuje správné od špatných, moudré a vzdělané od hloupých. Bohužel tuto ne­smyslnou bipolárnost vytvořila především média.Strach zabíjí myšlenky. Jak je to možné? Strach patří do skupiny tzv. základních emocí. Byl tu dříve, než jsme začali myslet. Jako emoce má své sídlo v hlubinách mozku, kterým se říká limbický systém. V něm si přinášíme základní vzorce, které umožňovaly našim předkům rychle reagovat na vzniklou situaci a pomocí základních tří reakcí – útěk, ustrnutí a útok – nám dávaly větší šanci na přežití. Emoce prostě někdy přebírá vládu nad námi samotnými. Vývojová nutnost z důvodů přežití. Samozřejmě tato emoce nefunguje jen v modelu prvních okamžiků, ale v rámci epigenetické informace se z pokolení na pokolení předávají i další vzorce chování na různé druhy podnětů.Strach je tedy přirozenou reakcí, a přiznejme si, je to právě tato emoce, která nám brání udělat spoustu chyb. A také nás může ke spoustě chyb přivést.

OBAVY Z LIDÍ JINÉHO KMENE

Otázka imigrace je krásnou ukázkou, jak strach funguje i ve společnosti v delších časových úsecích. Obava, strach z něčeho nekontrolovaného a tolik jiného, jako jsou statisíce lidí z jiné kultury a vlastně i jiného století, je naprosto přirozenou reakcí. Strach z lidí jiného kmene je hluboce ukotven v našich myslích, vychází z geneze národů, civilizací a z jejich boje o lepší místo na slunci.

MEDIÁLNÍ ZAMLČOVÁNÍ RIZIK

A teď si představte, že emoce strachu z imigrantů se šíří po stejných drahách, jako je ten nejobyčejnější dětský strach ze tmy a strašidla pod postelí. Budete se svému malému dítěti vysmívat a urážet ho jako hlupáka a sraba za to, že takový strach projevilo? Budete ho vylučovat ze skupiny slušných lidí a od jídelního stolu? Pokud jste jenom trochu normální rodič, tak to samozřejmě neuděláte. Půjdeli o nějaký ryze dětský strach jako ten ze tmy, prostě to s potomkem proberete a dáte mu čas. V případě, že se bude jednat o strach z něčeho složitějšího, zkusíte s ním tuto obavu rozebrat, a to i s rizikem, že se nakonec začnete bát oba. Budu strachu čelit, řeknete si. Ano, to můžete. Ale rozhodně to nepůjde zamlčováním rizik, na které strach upozorňuje. A to bohužel zkoušela a stále zkouší velká většina médií. Tím média strach nejenom zvyšují, ale v době sociálních sítí podkopávají svoji důvěryhodnost, a naopak dávají prostor alternativním zdrojům informací. Díky sociálním sítím se totiž stala z našeho světa vesnice a snaha zamlčet neblahé důsledky imigrace prakticky nemožnou. Všichni viděli obrázky vlivu imigrantů na svoje okolí dříve, než se začaly nesměle objevovat i v našich hlavních informačních kanálech, ale mluvit o těchto rizicích se nesmí. Došli jsme proto do situace, kdy se o všeobecně známých faktech mluvit nesmí, respektive se o nich jenom šeptá. A to strachu jenom prospívá.

Strach je tedy přirozenou reakcí, a přiznejme si, je to právě tato emoce, která nám brání udělat spoustu chyb. A také nás může ke spoustě chyb přivést.

NEBÁT SE MLUVIT

Tomuto tlaku podlehla i většina klasických politických stran, resp. jejich stranických lídrů. Obava (a jsme zase u toho strachu) z označení sebe sama za populistu z úst některého z politic­kých komentátorů a aktivistů vedla k tomu, že se k danému tématu raději vůbec nevyjadřují. A tak jedno z hlavních témat všech rozhovorů v hospodách a restauracích zůstalo volně k použití. Tradiční strany svým strachem vytvořily prostor pro lidi typu Okamura. Ten umně využívá toho, že je zde velká skupina lidí, kteří svůj strach z celé situace chtějí řešit jednoduše a rychle, a to i za pomoci metody vyhánění čerta ďáblem. Jak strach zmizí? Úplně zmizet nemůže. Stejně jako nemůže zmizet smutek a radost. Můžeme strachu čelit a sebrat ho z rukou lidí, jako je Okamura. Předtím ale musejí tradiční politické strany zvítězit nad svým strachem z nálepky populistů a xenofobů. Pokud to politické strany neudělají, budou po dalších volbách čelit rostoucím řadám malých Hitlerů a Goebbelsů. A měly by se toho strachu zbavit dřív, než se v Česku začnou objevovat podobné problémy jako ve Francii, Německu nebo Švédsku.